České pohraničí po Schengenu: území svébytné, oscilační a/nebo tranzitní?

Hraniční regiony pak z okrajové polohy na národní úrovni „stoupají“ k vnitřní poloze v rámci integrující se Evropy, přičemž regionální spolupráce přes hranice je nejen posiluje, ale často vytváří i jejich identitu (Schabhüser 1993).

Fenomén Schengenu je jedním z podstatných příkladů procesu ústupu významu států a státní (národní) identity směrem k nárůstu významu regionálních (koncept Evropy regionů) a také nadnárodních, resp. globálních struktur. Jestliže došlo vstupem Česka do schengenského prostoru k převzetí hraničních kontrol institucemi pouze na vnějších hranicích EU, tak tímto částečně také ubývá význam státu a jeho kontrola nad státním teritoriem a tuto kontrolu pak přebírají nadnárodní, resp. transnárodní instituce (např. EU). Realita vstupu ČR do schengenského prostoru nemůže ani v krátkodobém horizontu zůstat bez odezvy v zohledňování vzájemnosti univerzálních a specifických fenoménů prostorových struktur podílejících se na dalším vývoji nejen EU jako celku, ale i českého pohraničí jako dílčí části. Pád hraničních kontrol a možnost překročení státní hranice na kterémkoliv místě znamenal významnou proměnu podmínek jak pro instituce, tak i pro obyvatele v příhraničních oblastech. Na základě deklarovaných typů českého pohraničí (Jeřábek, Dokoupil, Havlíček a kol. 2004) je otázkou, jaké proměny existujících typologií probíhají a jaké faktory tyto proměny podmiňují. Schengen tak sebou přináší jak nové příležitosti, tak i možné hrozby a konflikty. České pohraničí vykazuje poměrně diferencovanou geografickou strukturu, která se ovšem může významně měnit v důsledku budoucího vývoje. Lze tak v této souvislosti pojmenovat některé společné znaky regionů českého pohraničí po vstupu do Schengenu? Jestli ano, jaké jsou pak kvantitativní a kvalitativní parametry těchto znaků?

Zároveň se může měnit i identita obyvatel (Weichhart 1999), resp. institucí s územím, tedy v tomto případě s českým pohraničím. Vnímají tedy obyvatelé jako individua tyto změny jinak než například instituce (samospráva, profesní komory, nezávislé organizace aj.)? Odlišují se názory a postoje podle jednotlivých hraničních úseků, regionů či lokalit?

Hlavním cílem je přispět syntetickým přístupem k obohacení a prohloubení teoretické základny geografické organizace obecně a problematiky pohraničí konkrétně. Prostředkem k tomu bude výzkum přistoupení ČR do Evropské unie a následně zapojení do schengenského prostoru, resp. objektivní dopady i subjektivní vnímání těchto událostí. V analytické rovině se přitom soustředíme na deskripci aktuální situace ve středoevropském kontextu s využitím relevantní datové základny vč. realizace řady vlastních empirických (sociologických) šetření v tuzemsku i zahraničí. Aplikační stránka je zastoupena studiem administrativy, legislativy i politiky hospodářské a sociální soudržnosti ve vazbě na pohraničí (viz např. příslušný operační program či strategické dokumenty regionálního a lokálního rozvoje).

Dílčími cíli v teoretické rovině jsou:

definovat a charakterizovat úlohu a funkci hranice v nových podmínkách (po rozšíření Evropské unie 2004/2007 a zapojení do schengenského prostoru),
specifikovat povahu, územní dosah a tematický obsah hraničních efektů, a to jak za celé pohraničí Česka, tak za nižší, zpravidla administrativně vymezené územní jednotky,
potvrdit proměnu geopolohy pohraničí – z území periferního do exponovaného, lze považovat pohraničí za inverzní k jádrovým územím zpravidla ve vnitrozemí,
analyzovat úlohu aktérů v rozvoji pohraničí, a to při rozlišení tzv. tvrdých a měkkých struktur; zvláštní pozornost bude věnována utváření jejich odpovídající sítě (networking),
identifikovat roli správních úrovní (NUTS 2, NUTS 3), euroregionů, mikroregionů a obcí (euroměst) v rozvoji pohraničí, přičemž se zaměřit zejména na přenos poznatků a pozitivních zkušeností (best practices),
posoudit postavení pohraničí v širších územních a regionálně politických vazbách, zejména se zřetelem k protisměrnému působení centripetálních a centrifugálních sil,
postihnout vnitřní strukturu pohraničních regionů a lokalit, a to na pozadí v čase působícího selektivního procesu (polarita – izolace – separace resp. koordinace – kooperace – integrace),
komparovat konkurenceschopnost (konkurenční potenciál) příhraničních regionů navzájem a s regiony vnitrozemskými,
zjistit názory veřejnosti a představitelů vybraných institucí na aktuální dění v pohraničí, a to prostřednictvím realizace řady vlastních empirických (sociologických) šetření v tuzemsku i zahraničí podchycujících vnímání schengenského prostoru u obyvatel i institucí, postihnout regionální diferenciaci této percepce,
posoudit fenomén Schengenu v českém pohraničí v kontextu poklesu významu národní identity a naopak nárůstu identity regionální (vč. přeshraniční dimenze) a nadnárodní („unijní“).

Dílčími cíli v aplikační rovině jsou:

potvrdit zásadní roli územní samosprávy resp. komunální/lokální úrovně v přeshraniční spolupráci,
analyzovat bezprostřední přínos – využití evropských fondů a programů (v časové posloupnosti Phare CBC, Interreg a cíl Evropská územní spolupráce) jako prostředek posílení koheze příhraničních regionů,
charakterizovat dopady přeshraniční (na regionální úrovni mezinárodní) spolupráce jako nástroje konvergence na středoevropské resp. evropské úrovni, která se orientuje jak na materiální tak nemateriální aspekty, přičemž zhodnocuje pozitivně vnímané nerovnosti i omezuje negativně reflektované rozdíly,
specifikovat shodné a odlišné rysy vývoje pohraničí Česka, a to na úrovni krajů, euroregionů, mikroregion(SO ORP) a lokalit (key studies),